Když přišel první rodinný pes, špringršpaněl Jonatán, nikdo z nás neměl se psy zkušenosti, takže ze začátku bylo vše pokus omyl a udělali jsme hodně chyb. Prokousávali jsme se klasickým služebním výcvikem metodami používanými před 20 lety. Oproti ovčákům neměl Jonatán takový drive a cvičení pod nátlakem ho nebavilo, naopak při agility byl vždy nadšený a rychlý. Proto mi brzy došlo, že nátlak není správná cesta tréninku a komunikace se psem. Začala jsem se vzdělávat v oblasti různých tréninkových metod a pozitivního posilování a postupně začala styl tréninku upravovat, aby nás oba bavil.

Jonatán nachodil spoustu kilometrů na výletech i dogtrecích, má složenou spoustu zkoušek z poslušnosti a obedience a několik let jsme závodili v agility.

O pár let později přišel pyrenejský ovčák Dykin, plemeno vybírané zejména pro agility. Hned od začátku jsem s ním pracovala shapingem a nechávala ho tak, ať chování vymýšlí a nabízí sám. Fascinovalo mě, jak samostatně dokáže přemýšlet a vymyslet často neuvěřitelné věci, které by se jinými způsoby tréninku nebyl schopný naučit. S Dykinem jsem také objevila kouzlo pohybu u psa, který si dobře uvědomuje celé své tělo a trénuje propriocepci a rovnováhu. Na své plemeno byl Dyki úžasně vyrovnaný a žilo se s ním hrozně jednoduše, nezajímali ho cizí psi ani zvěř, hračka v tlamě pro něj znamenala celý svět. Jako štěně si dovezl mnoho strachů a nejistot, ale do dospělosti mu zůstal jen strach ze střelby a nedůvěra k neznámým lidem.

V agility bohužel těsně přerostl do nejvyšší kategorie a teď zpětně vím, že pro jeho tělo byly skoky náročné. I když byl pro svoji kategorii maličký, dokázal se mezi většími psy prosadit a umístili jsme se v TOP 10 na Mistrovství Evropy juniorů a na 2. místě na Mistrovství ČR juniorů. V 5 letech způsobila Dykimu srážka s jiným psem úraz páteře, po kterém už jsme náročnější aktivity vypustili. Tím jsem se také poprvé setkala s dornovou metodou. Po úraze jsme se z agility přeorientovali na hoopers, dogfitness, cvičení triků, nachodili jsme spoustu kilometrů na výletech i dogtrecích, závodili v obedience a vyzkoušeli pasení a nosework, ve stáří byl nenahraditelný enrichment.

Neplánovaným přírůstkem byla kříženka borderky a saňového psa Java. Když jsem si ji v půl roce ze špatných podmínek brala, vše, co bylo součástí běžného života na vesnici nebo ve městě, ji děsilo. Naučila mě hodně o strachu a smyslovém deprivačním syndromu, kdy se nervová soustava už nebyla schopná rozvíjet a přijímat nové situace – celý život se bála například vlnícího se závěsu nebo otvírajících se dveří. Život s ní nebyl jednoduchý, ale postupně jsme vymyslely copingové strategie, díky kterým zvládala lépe nebo hůře téměř cokoli. Naprosto sebejistě se Jav cítila v přírodě, takže jsme si mohly užívat dlouhých procházek a výletů a spoustu času se mnou strávila při práci v lese běháním, pasením šišek i vyháněním prasat. Díky ní jsem se začala vzdělávat v oblasti psího strachu, způsobů práce se stresem, práci s vysoce drivovým psem a také objevila kouzlo enrichmentu a zklidňování psí psychiky. Její velmi jemná povaha mě také donutila naučit se perfektnímu sebeovládání při práci se psy, protože dokázala moje emoce vycítit ještě dříve, než jsem si je uvědomila. 

Kombinace plemen dala Javě nekonečné množství energie a chuti do práce, ale také obrovskou rychlost, kterou její tělo s postupujícím věkem hůře a hůře zvládalo. Bohužel nemohla příliš využít svůj obrovský drive při sportech, protože velká část života byla hlavně o hašení zdravotních problémů z původního “domova” a snaze zachovat Jav v celku. Nakonec se plně projevil problém páteře, který si jako štěně přivezla, a její odchod byl velmi náhlý.

Jav milovala jakoukoli aktivitu, kterou jsem jí nabídla. Spoustu let jsme strávili s individuálními mushingovými disciplínami, mnoho kilometrů Jav naběhala a odtahala na výletech, věnovaly jsme se agility a později hoopers, důležité pro nás bylo dogfitness a shaping triků a vyzkoušely jsme si pasení, nosework, vodní záchranařinu a rallyobedience. Nezastupitelné místo měl enrichment, nejprve v době rekonvalescencí a postupně jako běžná součást života.

Po nečekaném rozloučení s Jav přišel čtyřměsíční mudík Lavi. Po psovi z množírny jsem si myslela, že už mě nic nepřekvapí, ale spletla jsem se. Po přivezení jsem zjistila, že jakýkoli otevřený prostor větší než běžná místnost Laviho dostával do naprosté paniky, na prázdné ulici se dostal do distresu a řval strachy ještě než jsem stihla zamknout, v lese zvládl fungovat asi minutu než po mně začal skákat a chtěl zachránit v náručí. Děsily ho tak obyčejné věci jako kývající se strom, vítr nebo člověk objevující se v dálce a trvalo mnoho týdnů, než si na ně zvyknul. Na klidné psy i velikosti čivavy ze strachu vyjížděl na několik metrů. Přes dva měsíce se bál chodit kolem vrat a odmítal jimi projít, protože vedly do děsivého světa venku. Trvalo velmi dlouho než přestala být Laviho nervová soustava neustále přetížená a pomalu začala něco nového přijímat, pak už byla socializace poměrně jednoduchá a za další tři měsíce už ve většině situací normálně fungoval.

Objezdili jsme spoustu trenérů, abych získala další pohledy na práci s Laviho panikou, protože práce se vzdáleností od stresoru a hladinou stresu nepřipadaly v úvahu – Laviho děsilo vše mimo uzavřenou místnost a kdekoli mimo domov byl mnoho týdnů neustále v červené stresové zóně. Bylo to nejnáročnější období mého pejskařského života, protože Lavi byl kvůli separačce neodložitelný a zároveň propadal panice prakticky všude, můj život se tak na několik měsíců smrskl jen na něj.

Lavimu zůstal strach z neznámých psů a bohužel zejména strach ze samoty. To bylo neslučitelné s mou prací a životním stylem, protože jsem Lavimu nebyla schopná nastavit pravidelný režim samoty a odpočinku, někdy strávil celý den se mnou v lese, jindy jsem ho potřebovala nechat několik hodin doma. Začínali jsme tak s tréninkem samoty stále od začátku a Lavi byl neustále unavený, protože jsem ho kvůli úzkosti musela brát všude s sebou. Proto jsem mu po dlouhém zvažování našla nový domov, kde má pevný režim a v době samoty zůstává doma se smečkou, která mu dělá společnost a nedovolí mu přejít do stresu. Jsem vděčná za to, jaký posun se nám za několik společných měsíců povedl a jak sebevědomý a vyrovnaný pes ode mě odcházel. Lepší novou majitelku jsem si nemohla přát a budu jim držet palce do dalších sportovních let a těšit se na setkání.