Národní park Kalkalpen patří mezi nižší oblasti Alp, kopce jsou zalesněné, ale vrcholky vykukují nad hranici lesa. Skvěle značené trasy jsou pro psí tlapky příjemné, většinou lesní nebo hliněné cesty, místy po neostrých kamenech. Výhodou také je, že oblast není extrémně turisticky vyhledávaná, takže tu bylo výrazně méně lidí než v jiných částech Alp.

 

 

V Kalkalpenu jsme využili veřejná tábořiště, kterých je v tomto národní parku několik. Je možné tu zůstat dvě noci, na tábořišti bývají velká ohniště, voda a často i toalety, a psi mají vstup povolen. V pátek brzy ráno jsme autem vyšplhali na horské parkoviště Haslersgatter, nenapadlo nás, že bude úzká štěrková cesta tak extrémně prudká, bez svodidel nad stržemi a bez míst pro míjení protijedoucích aut, naštěstí jsme tak brzy nikoho nepotkali. Od parkoviště jsme se s krosnami vydali klesající cestou přes pastviny a louky směrem k řece a tábořišti Steyrsteg.

 

 

Z tábořiště jsme vyrazili na Groser Grostenberg (1724 m). Cesta vedoucí pastvinami, lesem a nakonec po sněhu mezi porosty kleče nás dovedla na vrcholek s úžasným výhledem. Snažili jsme se ještě najít cestičku na Kleiner Grostenberg, ale namrzlá sněhová pole nás odradila, nechtělo se nám po případném uklouznutí sjet do půlky svahu na opačnou stranu. Při sestupu dolů se Java v jednom místě zarazila a bez hnutí zůstala stát, trvalo nám docela dlouho, než jsme k ní po sněhu postupně doklouzali. Když jsme pátrali po okolí co se děje, všimli jsme si, jak kousek od nás po sněhu pochoduje tetřeví slepice a je jí naprosto jedno, že o kus dál stojí pes :).

 

 

Další den jsme vyrazili nádherným říčním údolím směrem k parkovišti Schwarzgraben a odtud jsme začali stoupat směrem na Hoher Nock (1963 m). Cesta vedla pastvinami a ke konci prudce stoupala lesem k sedlu s výhledem do údolí. Odtud jsme zamířili ke kouzelnému jezeru Feichtauer Seen, cesta nakonec trvala docela dlouho, protože jsme podlézali a přelézali popadané stromy, ale stálo to za to. Odtud jsme se vrátili zpět do sedla, kde jsme bohužel zjistili, že na Hoher Nock už čas nemáme a zamířili zpět do tábořiště, i tak jsme tam dorazili až skoro za tmy.

 

 

Poslední den ráno jsme zamířili zpět k autu a odtud pokračovali ještě na blízký vrchol Speikkogel (1 112 m). Cestička se pod zbytky sněhu často ztrácela, takže nakonec jsme se prodírali klečí a různě bloudili po lese, ale nakonec jsme úspěšně dorazili. Cestou jsme potkali spoustu tůněk s čolky horskými a z luk byly nádherné výhledy na okolní hory.