Socializace je důležitým obdobím štěněcího života, ve kterém štěně pozoruje a objevuje svět okolo sebe. Štěně si v tomto období jednoduše zvyká na podněty, proto by se mělo setkat s různými prostředími, povrchy, dětmi, zvířaty, zvuky, dobře komunikujícími psy různého věku a vlastně se vším, co bude v dalším životě potkávat.
Proč psa socializovat
Dobře socializovaný pes se cítí bezpečně a příjemně v každodenním světě, může mít menší sklony ke zdravotním problémům a rychleji se učí. Výrazně příjemnější život má i jeho majitel, který nemusí hlídat na každém rohu stresující podněty. Míra socializace ovlivňuje efektivitu veškerého dalšího učení. Dobře socializovaný pes, který se cítí bezpečně, se může celou pozorností věnovat hře nebo tréninku. Naopak trénink špatně socializovaných psů, kteří přehnaně reagují na okolní podněty, se většinou posunuje výrazně pomaleji. To lze zlepšovat současně s navykáním na prostředí, ale velmi pomalu.
Období intenzivní socializace probíhá do 14. týdne věku štěněte, někdy se uvádí až do 16. týdne. Následně se toto období snadného učení uzavírá. Socializace by proto měla začít už u chovatele a následně pokračovat v novém domově. V tomto období i krátký kontakt s podnětem může ušetřit až týdny navykání a práce se strachem v pozdějším období. Někdy se už zanedbaná socializace nemusí podařit dohnat vůbec.
Co když socializace skončila a pes téměř nic nepoznal?
V případě zanedbané socializace nastává problém. Může se stát, že ji podcení nový majitel, nebo štěně odchází do nového domova pozdě a chovatel štěně nesocializuje. V pozdějším věku už štěně nové podněty velmi dlouho zpracovává a musí je zažít mnohokrát. Zpočátku není schopný venku prakticky vůbec fungovat, protože musí využít veškerou mentální kapacitu na pozorování okolí, vyhodnocování bezpečnosti a případné stresové reakce. Nervová soustava je stále přetížená, velice špatně nové podněty přijímá a i bezpečné věci jsou pro psa hrozivé. Často už nezbývá mentální kapacita ani pro venčení, natož pro braní pamlsků nebo hru.
Po ukončení období socializace se pes učí desenzitizací, kdy se postupně snižuje reakce na podnět. Zvykání na okolní svět probíhá výrazně pomaleji a obtížněji. Mezi způsoby zvykání na podněty patří habituace a kontrapodmiňování, využít lze i klasické podmiňování. Při zvykání na nový podnět se využívá i systematická desenzitivizace, kdy se podnět rozdělí do více malých částí, na které pes méně reaguje.
Habituace
Při habituaci se pes opakovaně vystavuje stresujícímu podnětu. Pes si na podnět postupně zvyká, až na něj přestane reagovat. Proces habituace ale většinou probíhá velmi pomalu a u velmi rozrušujících podnětů je málo účinná. Navíc často nastává problém – pokud se pes s podnětem delší dobu nesetká, zapomene na něj a zvykání začíná v podstatě od začátku. Habituace probíhá i v prostředí, kde nelze využít kontrapodmiňování.
Kontrapodmiňování
Při kontrapodmiňování je podnět spojován s příjemným prožitkem, nejčastěji pamlskem. Podnět se tak postupně z hrozivého stává pozitivním. Kontrapodmiňování je výrazně rychlejší než habituace. Nelze jej ale využít v každé situaci, protože musí probíhat v málo stresujícím prostředí, kde pes má stále zájem o pamlsky a hračky jako odměnu.
Klasické podmiňování
Klasické podmiňování, kdy je určité chování spojeno s odměnou, lze při zvykání na nové podněty také využít, ale opět je omezeno prostředím. Pes se musí cítit natolik v bezpečí, aby měl mentální kapacitu na přemýšlení a braní pamlsků. Proto se tento styl hodí pro navykání na jednotlivé podněty typu vysavač nebo třeba železná rachotící rampa. Psovod si může udržovat od předmětu bezpečnou vzdálenost a pes si postupně díky shapingu sám dojde až k předmětu a ověří si jeho bezpečnost.
Shaping funguje skvěle také třeba při navykání psa na nasazování obojku nebo postroje. Většině psů je nepříjemné přetahování čehokoli přes hlavu a stresově ztuhnou. Proto je pro psa výrazně příjemnější naučit ho prostrčit hlavu otvorem na povel.
Jak vypadá rozdílná socializace u psů v reálu?
Zažila jsem doma 4 psy naprosto rozdílných povah a původu. Mohla jsem porovnat jak výrazně je ovlivnila míra (ne)socializace v prvních měsících. Ze svých zkušeností už bych si nevzala štěně později než ve dvou měsících, abych mohla vést socializaci sama.
Jonatán – špringršpaněl
Jonda se k nám dostal ve 3 měsících, během prvního měsíce poznal běžný svět maloměsta i přírody a měl pravidelný kontakt s nejrůznějšími psy, učil se hlavně habituací. Už jako malý se téměř ničeho nebál a zvykal si na vše velmi rychle. V dospělosti se tak bál jen chrochtajících hraček.
Dykin – pyrenejský ovčák
Dykiho jsem si přivezla ve 2 měsících, bylo to nervózní štěňátko mající ze všeho respekt. Socializovala jsem ho systematicky ve všech možných situacích a šlo to jednoduše a rychle, hodně jsem využívala kontrapodmiňování i klasické podmiňování. Ze začátku jsem ho nosila v bezpečném batůžku na břiše, kde si mohl v klidu okoukat třeba davy lidí nebo hodně hlasitá místa. Měl každodenní kontakt s nejrůznějšími psy i zvířaty. Tehdy mě nenapadlo zvykat ho na příchod cizích lidí, proto v dospělosti odmítal pustit kohokoli cizího domů. Až v průběhu života začal být senzitivní na zvuky.
Java – kříženka borderky a saňového psa
Javka se ke mně dostala v 5 měsících, bez socializace a se smyslovým deprivačním syndromem. Podařilo se ji postupně navyknou na nejrůznější situace mimo město a díky drivu dokázala závodit na rušných závodech. Město si po hodně dlouhém čase nakoukala, ale bezpečně se v něm nikdy necítila a už po dvou týdnech v přírodě na město úplně zapomněla. S kontrapodmiňováním se u ní dalo venku pracovat až později a málo. Díky deprivaci si na spoustu běžných věcí už nikdy nezvykla. Celoživotně ji děsili i běžné domácí situace, které nervová soustava nezvládala přijmout – otevírající se dveře nebo vlnící se závěs.
Lavi – mudi
Laviho jsem si přivezla ve 4 měsících. Nebyl vůbec socializovaný, znal pouze příchod cizích lidí domů. Nedokázal vyjít z domu ani na samotě, natož v maloměstě. Necítil se bezpečně ani v batůžku na břiše nebo v náručí, propadal se do paniky během pár sekund. Veškerou jeho mentální kapacitu zabírala snaha přežít, na nějaké zvykání si na prostředí vůbec nebyl po dlouhé týdny prostor. Přes každodenní práci probíhala habituace extrémně pomalu. Lavi si třeba večer nakoukal prázdnou ulici, ale do rána to opět zapomněl a panika byla zpět. Jakýkoli trénink nebo hry jsme mohli provádět jen doma. Laviho stresovalo venku naprosto vše, včetně velikosti otevřeného prostoru. Po asi 2 měsících jsem byla teprve schopná začít s kontrapodmiňováním. Když ode mě odcházel, zůstala mu z původních strachů pouze reakce na nečekaně se objevující psy. Podle informací od nové majitelky ale také po delším čase zapomíná na městské podněty.